Levády – historie & tipy na trasy
Tipy na nejkrásnější levády a jejich historie
Na Madeiře najdete opravdu velmi velké množství turistických tras a to především díky levádám, kterých je na Madeiře opravdu hodně. Jedná se o zavlažovací kanály, z nichž se staly oblíbené turistické trasy. V tomto článku najdete obecné informace o levádách, tipy na konkrétní trasy a také podrobné informace o historii levád.
Levády jako turistické trasy
Levády původně sloužily pouze jako zavlažovací kanály a časem se z nich staly oblíbené turistické trasy. Samozřejmě ne všechny jsou schůdné, některé jsou zanedbané, zarostlé a některé dokonce nebezpečené (na mapy.cz je pak u některých takových napsané dangerous do not use). Ale pozor, někdy je na mapy.cz trasa označená jako červená a přitom není vůbec schůdná (není udržovaná, je zarostlá, poškozený chodníček, sesuvy atd.). U neoficiálních tras (i když jsou běžně uvedené v průvodcích) se nedá najít oficiální informace, zda je zavřená nebo ne, je potřeba pak tedy na místě opatrnost. Hlavně pokud je např. zarostlá a nevidíte kam šlapete nebo chodníček už hodně poškozený je lepší dát na svou vlastní intuici a vrátit se a trasu nechodit celou.
Nicméně i běžné trasy z průvodce 60 či 70 tras nemusí být vždy v perfektním stavu a opatrnost je na místě opravdu všude. Níže vidíte Levado do Paul, kam jsme došli my a pak jsme to radši otočili. Jak vidíte, cestička už není prakticky vidět a člověk pořádně nevidí kam šlape.
A asi jsme dobře udělali, protože pak mi k příspěvku na fb psal jeden cestovatel, že tam byli zrovna nedávno a kus za tím místem, kde jsme skončili, se s ním utrhl kámen a začal padat ze srázu dolů, ale naštěstí ho zachytily ostružiny a jeho spolucestujícímu se mu podařilo vytáhnout ho za batoh nahoru. Takže vždy buďte obezřetní a je ideální nechodit na treky sami… A když už se nebudete cítit dobře, ať už kvůli závratím nebo neudržované cestičce atd. radši to otočte zpět. Madeira je krásná, ale umí být i nevyzpytatelná.
Ale ten úsek co jsme šli my, byl úplně v pohodě, takže z té první části opravdu není potřeba nějak se obávat.
Pokud nemáte rádi kopce, budou levády pro vás to pravé, protože vedou po rovině (výškovému profilu na mapy.cz moc v případě levád nevěřte, tam to opravdu většinou nesedí, je to opravdu rovina, příp. maximálně příchozí cesta k levádě může být do kopce nebo sem tam je na levádě pár schodů z kopce/do kopce, ale není to časté). Chodí se podél kanálu na takovém užším chodníku, který slouží zároveň jako údržbová cesta. Chodník je dostatečně široký, takže se po něm jde pohodlně. Když ale potkáte někoho v protisměru, tak je to trochu horší, většinou jeden zůstává na chodníku a projde, druhý zůstane na chodníku jednou nohou a druhou se rozkročí přes levádu ke skále. Naštěstí tohle se nám stávalo jen na Levada do Caldeirao verde, kde je opravdu hodně turistů, ale na jiných je to v pohodě, protože často potkáváme jen pár turistů za celý trek.
Častěji jsme se musely vyhýbat turistům jen na Levada do Caldeirão Verde, která je jedna z nejznámějších a tomu odpovídá i počet turistů. Také Leváda 25 fontes (25 pramenů) je opravdu přeplněná turisty, protože je zde velké parkoviště, kde cestovky s autobusy chrlí velké množství turistů. Takže tyto 2 levády doporučuju vynechat (a pokud se pro ně stejně rozhodnete, lepší jít je mimo sezónu a opravdu si co nejvíc přivstat). Jsou prostě v průvodcích označeny jako TOP, a proto tam každý chce. Jsou hezké, ale o nic více než spousty dalších.
Ostatní levády, které jsme navštívili, rozhodně nebyly ani v plné sezóně přeplněné turisty, na některých jsme potkali třeba jen pár turistů za celý den.
Na některých levádách není betonový chodníček, ale vedle levády je cestička.
Každá leváda je jiná. Během procházky po levádách může člověk zažít neuvěřitelnou rozmanitost přírodních krás, od hustých vavřínových lesů (Laurisilva) chráněných UNESCO, přes horské vrcholy a rozeklané útesy, až po vodopády a hluboké údolí. Levády vás často zavedou na místa, kam byste se jinak nedostali, skrz tunely vytesané do skály nebo kolem prudkých srázů, z nichž se naskýtají dechberoucí výhledy na Atlantský oceán. Můžete tu spatřit různé druhy rostlin a květin, jako jsou kapradiny, hortenzie, kaly, kalokvěty, mučenkové porosty atd. Na levádách se také často setkáte s eukalyptovými lesy. Zkrátka je na co koukat.
Nejdelší je Levada dos Tornos, která měří 106 km a druhá nejdelší leváda je Levada do Norte (98 km).
Uzavírky levád a jiných tras
U jakéhokoliv treku je potřeba před cestou zkontrolovat na webu, zda není trasa zavřená a pokud ano, vybrat si jinou (nikdy nevíte, zda je trasa zavřená kvůli třeba kvůli sesuvům půdy, popadaným stromům, pracím na levádě atd.). Nejen, že jde o vaše bezpečí a kdyby se vám něco stalo, pojišťovna to neproplatí, ale zároveň za porušení hrozí opravdu vysoké pokuty.
IFCN
Nicméně jen oficiální PR trasy jsou v tomto oficiálním zdroji IFCN, ostatní zde nejsou.
Walk me guide
Další informace k dalším trasám můžete najít na webu níže, ale co se týče PR tras, pokud by zde byly odlišné informace, tak jako závazný berte oficiální zdroj IFCN výše.
https://walkmeguide.com/en/madeira/trails-list/
Alltrails
Hodně tras můžete najít i na webu/appce Alltrails – https://www.alltrails.com/
Zde tedy nejsou informace o uzavírkách, ale lidé zde často píšou recenze, takže pokud to zrovna někdo nedávno šel, je možné, že zanechal informace, v jakém stavu je daná trasa, takže to lze použít alespoň jako nějaké vodítko. Může se to tedy hodit především u neoficiálních tras, které nejsou označené jako PR a tudíž v oficiálním zdroji IFCN je nenajdete. Pak tady na alltrails můžete najít alespoň nějaké info, pokud to někdo v nedávné době šel před vámi a zanechal komentář.
Placené trasy
- poplatek se platí online na tomto webu – https://simplifica.madeira.gov.pt/services/78
- je třeba vybrat Purchasing tickets for visiting classified walking trails (Aquisicao de bilhetes para visita a percursos pedestres classificados) – dostanete se na tyto stránky – https://simplifica.madeira.gov.pt/services/78-82-259
- dále kliknete na Request (Solicitar)
- a pak jen vyplníte kolik lístků chcete, na jaké datum, že to má být individuální vstupenka, email a telefonní číslo a z jaké jste země (políčko NIF stačí nechat prázdné).
- Pak zaplatíte a vstupenky přijdou do mailu.
- platí to jen pro dospělé
- dítě do 12 let je zdarma (+ rezidenti Madeiry zdarma)
- je jistější zaplatit předem už na ubytování, kdyby na místě byl špatný signál…
- na některých místech se zavádí i placené parkování – např. na Pico do Arieiro 4 eur za hod., max 20 eur za den
- Více info zde – https://thisismadeiraisland.com/madeira-introduces-hiking-fees/?fbclid=IwY2xjawGPY2VleHRuA2FlbQIxMAABHa5v4ZDnE4Lxcq3-nqHk3Td69StR0NiEGNJPq-4_jR3WXSI3BBwvOruefQ_aem_ZBlkxgfyJDHWVCSXQAXCtA
Praktické info
Také si sebou berte na levády čelovku, protože jsou zde často tunely. Když je tunel delší (může být třeba i 1 km), tak by nebylo pohodlné jít s baterkou v mobilu. Některé tunely jsou poměrně nízké, takže někdo vyšší se musí shýbnout.
Také doporučuju brát si sebou pláštěnku, nejen proto, že počasí je na Madeiře proměnlivé a pláštěnka se může hodit, ale také na některých levádách můžete narazit na menší vodopád, který nejde projít suchou nohou bez pláštěnky nebo v tunelech může kapat voda.
Levády jsou na Madeiře opravdu všude, i v hlavním městě Funchal, kde najdete kousek od našeho bytu Levadu dos Piornais.
Bezpečnost
Na některých levádach je zábradlí, ale na některých levádách zábradlí chybí, takže takovéhle bych nedoporučila těm, co trpí závratí nebo pokud jdete s menšími dětmi. Ale pokud závratěmi netrpíte, tak i tyhle levády nejsou nic těžkého, ale vždy je na místě opatrnost a je potřeba mít pevný krok.
Někdy je na levádě mix obojího, se zábradlím i bez, např. na foto níže můžete vidět Levadu do Paul, která je ze začátku velmi lehká a takto úzký chodníček bez zábradí se srázem dolů je až v druhé polovině, tak případně není problém jít jen část a až vám to nebude příjemné kvůli chybějícímu zabrádlí, není problém se vrátit, protože většina levád není okruh a jde se zpět stejnou cestou.
A na některých úsecích levád může být už poškozený a vydrolený chodníček. Např. níže můžete vidět Levadu do Norte (úsek Boa Morte až Espigao), kde až ke konci byl chodník už v dost špatném stavu. Vždy je pak na zvážení bezpečnost a jestli už to neotočit a nejít radši zpět.
Voda v lévádě vypadá sice čistě, ale určitě nedoporučuju pít vodu přímo z levády, jednou jsme v levádě viděli i mrtvou krysu…
Tipy na konkrétní levády
Při každé dovolené jsme prošli levád několik, doporučuju mrknout do kategorie Madeira na jednotlivé články z mých jednotlivých cest.
https://lenkacestounecestou.cz/category/madeira/
Pro větší přehlednost jsem ale níže vypsala všechny levády, které jsem zatím šla a najdete zde rovnou odkaz na příslušný cestopis z konkrétní dovolené, kde najdete odkaz na mapu, bližší info, více fotek ale i další informace včetně toho, kolik jsme přibližně potkali lidí za celou trasu.
Ještě více fotek k jednotlivým levádám můžete najít i v mé fb skupině, kam přidávám průběžně příspěvky a ukládám je pak do sekce Průvodci – levády, aby tyto příspěvky byly snáze dohledatelné. Jestli v mé skupině ještě nejste, pošlete žádost a já vás do skupiny přidám 🙂 Tady odkaz na mou fb skupinu Madeira – cestování, užitečné tipy, itineráře, koupě/správa nemovitosti – https://www.facebook.com/groups/515294160077990
Některé levády na ostrově mají stejný název, takže uvádím v závorce oblast, abyste viděli, o které z nich je řeč. Nebo někdy je leváda tak dlouhá, že se chodí po částech v různých úsecích, v takovém případě také uvádím v závorce oblast či start odkud jsme šli.
- Levada do Furado – https://lenkacestounecestou.cz/madeira-06-2018/#Levada_do_Furado
- Levada do Caniҫal – https://lenkacestounecestou.cz/madeira-06-2018/#Levada_do_Canial
- Levada do Castelejo – https://lenkacestounecestou.cz/madeira-06-2018/#Levada_do_Castelejo
- Levada do Moinho & Levada Nova (u Ponta do Sol) – https://lenkacestounecestou.cz/madeira-06-2018/#Levada_do_Moinho_Levada_Nova
- Levada Nova (Tabua) – https://lenkacestounecestou.cz/madeira-08-2023/#Levada_Nova_-_Tabua
- Levada do Norte (Boa Morte – Espigão) – https://lenkacestounecestou.cz/madeira-08-2021/#Levada_do_Norte_Boa_Morte_-_Espigao
- Levada Fajã do Rodrigues – https://lenkacestounecestou.cz/madeira-08-2021/#Levada_Faja_do_Rodrigues
- Levada dos Tornos (Boaventura) – https://lenkacestounecestou.cz/madeira-10-2024/#Boaventura_-_Levada_dos_Tornos
- Levada dos Tornos (Camacha) https://lenkacestounecestou.cz/madeira-08-2023/#Levada_dos_Tornos
- Levada da Faja da Nogueira – https://lenkacestounecestou.cz/madeira-10-2024/#Levada_da_Faja_da_Nogueira
- Levada do Rei – https://lenkacestounecestou.cz/madeira-06-2018/#Levada_do_Rei
- Levada da Santana (da Silveira) – https://lenkacestounecestou.cz/madeira-10-2024/#Levada_da_Santana_da_Silveira
- Levada do Caldeirão Verde & Levada do Caldeirão do Inferno –https://lenkacestounecestou.cz/madeira-06-2018/#Levada_do_Caldeirao_Verde_Levada_do_Caldeirao_do_Inferno
- Levada das Rabaças – https://lenkacestounecestou.cz/madeira-08-2023/#Levada_das_Rabacas
- Levada do Paul (Levada da Bica da Cana) – https://lenkacestounecestou.cz/madeira-08-2023/#Levada_do_Paul_Levada_da_Bica_da_Cana
- Levada das 25 Fontes – https://lenkacestounecestou.cz/madeira-05-2021/#Levada_das_25_Fontes_Levada_25_pramenu
- Levada do Risco – https://lenkacestounecestou.cz/madeira-05-2021/#Levada_do_Risco
- Levada do Alecrim – https://lenkacestounecestou.cz/madeira-05-2021/#Levada_do_Alecrim
- Levada da Ribeira da Janela – https://lenkacestounecestou.cz/madeira-08-2021/#Levada_da_Ribeira_da_Janela
- Levada dos Cedros – https://lenkacestounecestou.cz/madeira-10-2024/#Levada_dos_Cedros
- Levada do Moinho (západ Madeiry) – https://lenkacestounecestou.cz/madeira-08-2023/#Levada_do_Moinho
- Levada Nova da Calheta (okruh u Ponta de Pargo) https://lenkacestounecestou.cz/madeira-05-2021/#Levada_Nova_da_Calheta
- Levada Nova da Calheta (Faja da Ovelha – Prazeres) – https://lenkacestounecestou.cz/madeira-08-2023/#Levada_Nova_da_Calheta
- Levada dos Piornais – https://lenkacestounecestou.cz/madeira-02-2020/#Levada_dos_Piornais
Jinak snad nejkomplexnější stránka s levádami a spoustou fotek je tato:
Zajímá vás historie levád a jak byly tyto unikátní zavlažovací kanály na Madeiře budovány? Pojďme se společně podívat blíže na jejich vznik, vývoj a význam. K tomu přidávám i nějaké dobové fotografie, které vám přiblíží, jak stavba levád probíhala.
Historie levád
Levady (z portugalského slovesa „levar“ – nést) tvoří rozsáhlý systém kanálů, které jsou různě dlouhé a často dosahují délky mnoha kilometrů.
Dnes levády představují výjimečný multifunkční projekt a používají se pro zemědělské účely a výrobu elektrické energie. A mimo jiné se z levád také staly oblíbené turistické trasy.
Levady jsou kanály s mírným sklonem, ve kterých voda teče po celý rok podél povrchu v mírném toku.
Obecně platí, že ty, které se nachází ve výšce 1000 m. n. m. nebo výše, přivádí vodu do vodních elektráren. Jejich primární funkcí je sběr vody. Ty, které přijímají vodu z turbín vodních elektráren nebo shromažďují vodu z pramenů, potoků nebo říček ve výše položených zemědělských oblastech, slouží především k rozvodu vody. Tyto levády (veřejné nebo spoluvlastněné) mají uzávěry, které rozdělují vodu prostřednictvím zavlažovacích systémů, periodicky přivádějí vodu do nádrží nebo přímo na zemědělskou půdu.
Zavlažovací kanály jsou sekundární vodní cesty, které nemají stálý tok vody. Vycházejí z odběrných bodů umístěných kolmo na hlavní levády (které jsou položeny blízko vrstevnic terénu) a jejich tok je strmější, přizpůsobený přirozenému sklonu horského terénu a občas vytváří malé „vodopády“ podél stěn teras.
Původ levád sahá až do počátků osidlování Madeiry na počátku 15. století, kdy se voda stala nezbytnou pro zavlažování zemědělských ploch, zejména plantáže cukrové třtiny, což byly první plodiny s vysokou ekonomickou hodnotou na Madeiře a také pro fungování prvních mlýnů a cukrovarů. Ve druhé polovině 15. století byla voda přiváděná levádami klíčová pro to, aby se Madeira mohla stát jedním z největších producentů a exportérů cukru v Evropě.
Dobové foto zdroj: https://www.researchgate.net/publication/310951178_AS_LEVADAS_OS_CAMINHOS_DA_AGUA_NA_MADEIRA
Podle dobových kronik byly první levády primitivní vodní kanály, krátké a vyhloubené ve vulkanické hornině. Když byla skála příliš tvrdá na to, aby se dalo vykopat samotné koryto levády, používaly se místo toho dřevěné segmenty vyrobené z endemických druhů dřeva, jako je madeirský vavřín – okotea zápašná (Ocotea foetens) nebo kanárský vavřín (Appollonias barbujana), které měly tvar žlabu.
S neustálým rozšiřováním zemědělských činností, nejprve s pěstováním cukrové třtiny, později s pěstováním vína a dnes s pěstováním banánů, se síť levád na ostrově stále rozrůstala a její výstavba vyžadovala stále pokročilejší techniky.
První levády byly postupně nahrazeny vodními cestami vybudovanými z čediče. Nejčastěji měly šířku pod jeden metr a hloubku mezi padesáti a sedmdesáti centimetry.
Novější levády byly navrženy pro větší průtoky vody a dosahovaly hloubky až jeden metr dvacet centimetrů a šířky jeden metr. Byly dlouhé až desítky kilometrů, a nejčastěji byly stavěné pomocí betonu. Nicméně levády zůstaly úzkými zavlažovacími kanály, aby se minimalizovaly ztráty vody způsobené odpařováním.
Dobové foto zdroj: https://www.researchgate.net/publication/310951178_AS_LEVADAS_OS_CAMINHOS_DA_AGUA_NA_MADEIRA
V prvních čtyřech stoletích po počátečním osídlení ostrova byla náročná výstavba levad ponechána na soukromé iniciativě, kterou zajišťovali vlastníci pramenů nebo pozemků, které měly být zavlažovány – buď jednotlivě, nebo ve sdruženích tzv. heréusů, spoluvlastníků, kteří vlastnili podíl na vodě z levády a přispívali na její údržbu. Ti si také volili z řad svých členů správní orgán.
Od 19. století, vzhledem k ekonomickým obtížím, zejména v zemědělství kvůli krizi ve výrobě vína, začala být výstavba těchto kanálů realizována státem nebo s jeho podporou, což vedlo k vzniku tzv. „státních levad“. Do té doby byla činnost státu omezena na udělování povolení k využívání vodních toků a vytváření zákonů týkajících se správy soukromých levad.
Levada Velha do Rabaçal byla první, která byla financována z veřejných zdrojů. Práce na jejím otevření začaly v roce 1835 a byly dokončeny až v roce 1860, což svědčí o technických a finančních obtížích spojených s realizací takového projektu.
Dobové foto zdroj: https://www.researchgate.net/publication/310951178_AS_LEVADAS_OS_CAMINHOS_DA_AGUA_NA_MADEIRA
Zásahy státní správy se výrazně zintenzivnily v roce 1947, kdy Administrativní komise pro využívání vodních zdrojů na Madeiře (CAAHM – Comissão Administrativa dos Aproveitamentos Hidráulicos da Madeira) v rámci Národního plánu restrukturalizace zemědělské vody zahájila ambiciózní plán na zlepšení systémů vodních zdrojů na ostrově Madeira.
Plán, ve kterém hlavní roli sehrál inženýr Manuel Rafael Amaro da Costa, spočíval v přesměrování ztracené nebo nedostatečně využívané vody z severní části ostrova do suchých oblastí na jihu, přičemž bylo zároveň zajištěno, že rozšiřování zavlažování v této oblasti nebude narušeno.
Plán také využíval schopnost dokonale kombinovat výrobu energie (po zjištění, že většina toků vhodných pro odběr se nachází výše než 1000 m.n.m. a zemědělské oblasti začínaly na 600 m), což, s ohledem na nezbytnou potřebu zavlažování, umožnilo vodě projít turbínami s výškovým spádem přibližně 400 m, než byly využity na zavlažování (CAAHM, 1969).
Díky odbornosti, technické hodnotě a strategickému významu tohoto plánu bylo během dvaceti let, do roku 1967, postaveno 400 km levád a čtyři vodní elektrárny. Během krátké doby bylo zavlažováno téměř celé obdělávané území ostrova (20 tisíc hektarů zemědělské půdy) a byl nainstalován hydroelektrický systém s výrobní kapacitou přes 17 tisíc KVA (15 % elektřiny spotřebovávané na Madeiře).
Pokud zahrneme zavlažovací systémy, dnes dosahuje síť levád impozantní délky 3100 km vodních cest (veřejné primární, veřejné sekundární a soukromé primární), přičemž desítky kilometrů (přibližně 80 km) procházejí tunely. Veřejné a soukromé primární vodní cesty dohromady měří přibližně 800 km. Informace o délce levád se však v různých zdrojích značně liší.
Jedná se o pozoruhodnou historickou a kulturní památku na ostrově, který má rozlohu pouze 742 km² (maximálně 55 km ze západu na východ a 23 km ze severu na jih) a výjimečný příklad využívání vodních zdrojů, jak na národní, tak na mezinárodní úrovni.
Mnoho levád postavených za účelem zavlažování zemědělských ploch bylo také využíváno k pohonu vodních mlýnů a pil.
A také vzhledem k tomu, že až do začátku 20. století neexistovalo zásobování domácností tekoucí vodou, byli lidé žijící na venkově nuceni prát prádlo v potocích a levádách, nebo dokonce využívat cisterny na vodu.
Když kolem roku 1425 dorazili na ostrov Madeira první osadníci, rychle si uvědomili, že ostrov nabízí výborné mírné klima a úrodnou půdu. Tyto mimořádně příznivé přírodní podmínky a okouzlující krajina v nich vzbudily velké naděje na prosperující budoucí kolonizaci založenou na zemědělské ekonomice. Brzy však narazili na dvě překážky: bujnou vegetaci a neuvěřitelně členitý terén s vysokými horami a hlubokými údolími.
Přemýšleli, zda tyto podmínky přeměnit nebo se jim podřídit. Brzy se k tomu přidal i problém s vodou: ačkoliv bylo vody dostatek, byla nerovnoměrně rozložena. A tak se pustili do osidlování země a zároveň řešili problémy s vodou.
Začali neúnavným prosekáváním hustého porostu a i v tomto nepříznivém terénu se pustili do budování tisíců tzv. poios – malých teras s ornicí, podepřených čedičovými kamennými zdmi na strmých svazích ostrova. Tím vytvořili unikátní zemědělské plochy, které se postupně rozšířily po celém ostrově.
Aby však bylo možné tyto pozemky využívat nepřetržitě, bylo nutné zavést zavlažovací systém, který by kompenzoval přírodní kolísání srážek, které se výrazně lišily v závislosti na ročním období a lokalitě.
Řešením byla výstavba originálního systému zavlažovacích kanálů – levád – které přiváděly vodu z pramenů a tekoucích potoků až na místo určení, čímž umožnily obdělávání půdy a každodenní život tamních obyvatel.
Kvůli nepříznivým podmínkám hornatého terénu a vzdálenostem mezi prameny či zdroji vody a půdou určenou k zavlažování, výstavba levád často přinášela technické problémy, které bylo v té době obtížné vyřešit. Navíc byly levády po staletí budovány pouze manuální prací.
Často bylo při stavbě nutné využít tvz. „rocheiros“, jak se nazývali muži, kteří pracovali zavěšeni na lanech upevněných ke stromům nebo skalním výčnělkům. Umístěni v koších a čelící různým nebezpečím, od uvolňujících se kamenů až po pád do propasti, tito hrdinští dělníci vysekávali do skály otvory a vytvářeli plošiny pro vedení levad, přičemž k této práci používali pouze jednoduché a primitivní nástroje, jako byly krumpáče, tyče, motyky, kladiva a rýče.
Jejich úkol prorážet čedičové skály, vystavovat svůj život nebezpečí nad propastmi a na příkrých svazích ve značných výškách nebo razit tunely dlouhé stovky metrů, aby vytvořili cestu pro vodu, dokládá heroické úsilí, které bylo vynaloženo na budování tohoto obdivuhodného a jedinečného monumentálního díla na Madeiře.
Bohužel mnoho těchto statečných mužů při plnění této mise přišlo o život.
Foto 1+ 2 zdroj: https://cultura.madeira.gov.pt/olhares-sobre-o-passado/2189-constru%C3%A7%C3%A3o-de-levadas-na-ilha-da-madeira.html
Od 19. století přítomnost státu představovala pouhých 15 % z celkového množství vody na zavlažování, přičemž stát vlastnil pouze pět levad z celkových čtyř set. Všechno začalo v roce 1813, ale teprve v roce 1952 vytvořila Madeira svůj plán na využití vodních zdrojů, který umožnil větší využití zavlažovaných ploch a nové využití vody, konkrétně při výrobě hydroelektrické energie. Od roku 1939 bylo v plánu tuto strategii prosadit, aby se podpořilo zemědělství a překonaly nedostatky v zásobování potravinami. V roce 1943 byla vytvořena Komise pro správu vodních zdrojů Madeiry (Comissão Administrativa dos Aproveitamentos Hidráulicos da Madeira).
Na rozdíl od toho, co se obvykle uvádí, systém zavlažování na Madeiře nemá svůj původ u Arabů. Tento systém vedení vody již existoval na severu Portugalska, což je oblast, kterou arabský vliv nezasáhl. I dnes v pohoří Serra da Estrela se distribuce vody provádí pomocí levád, přičemž aktivity a terminologie jsou velmi podobné těm na Madeiře.
Zavlažovací techniky se na Madeiru tedy dostaly dvěma cestami: značnou část přinesli kolonisté ze severního Portugalska, zatímco z oblasti Středomoří, zejména ze Sicílie a Valencie, spolu s cukrovou třtinou přišly zavlažovací systémy pro třtinové plantáže a využití vody jako pohonné síly. Přínos Madeiřanů spočívá v jejich obrovském úsilí zpřístupnit využití vody a zajistit její dostupnost pro zavlažování plantáží cukrové třtiny.
Rozmach pěstování cukrové třtiny na počátku osídlování ostrova vyžadoval vytvoření systému pro rozvod vody, aby bylo možné vodu využívat pro zavlažování a pohon strojů v cukrovarech. Voda tak sehrála klíčovou roli v tehdejší ekonomice a společnosti, přičemž výstavba levád byla prvním velkým investičním projektem obyvatel Madeiry. Všechny plantáže s cukrovou třtinou byly napojeny na levády, které poskytovaly dostatek vody pro zavlažování. Ve smlouvách o pronájmu půdy byla voda uvedena jako nedílná součást vlastnictví půdy.
Pokud vás zajímají ještě podrobnější informace o historii levád, tady je ještě podrobnější shrnutí:
Královské listiny ze 7. a 8. května 1493, které až do roku 1867 tvořily právní základ pro správu vodních zdrojů, jasně určují význam levád v systému rozdělování vody.
Levády mohly být veřejné nebo soukromé. Ty soukromé byly iniciativou jednotlivců, ale vyžadovaly povolení. V roce 1495 bylo uděleno povolení Pero Fernandovi k odběru vody z Ribeira de Água d’Alto (Ponta Sol), s povinností učinit tak do pěti let. Protiplnění spočívalo v možnosti tuto vodu prodávat, dražit nebo směňovat. Tato možnost byla dostupná všem, kteří měli prostředky na takovou investici. Jedním z úkolů prvních osadníků bylo vybudování těchto levád.
Zdá se, že v roce 1496 alespoň ve Funchalu byl již zavlažovací systém pevně stanoven, takže na Ribeira de Santa Luzia již nebylo povoleno otevírat nové levady ani odebírat vodu nad úrovní těch, které již existovaly.
Toto rozhodnutí bylo přijato v reakci na snahu některých vlastníků odebírat vodu výše než z již existujících levad, aby mohli zavlažovat nově obdělávané půdy.
Královský dvůr trval na zákazu otevírání nových levad ve vyšší nadmořské výšce a přísně trestala ty, kteří to porušili. Funchal byl rovněž zásobován jinými levádami, například Piornais, Pico do Cardo a Castelejo.
- Foto č. 1 – zdroj: https://www.researchgate.net/publication/310951178_AS_LEVADAS_OS_CAMINHOS_DA_AGUA_NA_MADEIRA
- Foto č. 2 – zdroj: https://www.facebook.com/IFCNIP/photos/a.124671477552158.18499.123814440971195/569663293052972
Dalším, neméně důležitým problémem bylo rozdělování vody. Panovník a královský dvůr se sice nepodíleli na otevírání levád, ale řešili spory, které vznikaly při rozdělování vody. Od počátku královský dvůr doporučoval velkou opatrnost při této činnosti, přičemž tento úkol svěřila správci, kterému pomáhali dva muži zvolení za tímto účelem. Distribuce vody byla prováděna po celý týden s výjimkou neděle, kdy byla voda volně přístupná všem.
Na královský dvůr se dostalo množství stížností týkajících se distribuce vody z levád a zneužívání některých odběratelů. V roce 1502 bylo nahlášeno, že otroci a dělníci místo toho, aby zavlažovali cukrové plantáže svých pánů, vodu předávali jiným.
Otázka rozdělování vody vedla v průběhu času k různým sporům, což již od počátku osídlení ostrova nutilo úřady zasahovat v těchto konfliktech nebo regulovat způsob jejího rozdělování mezi vlastníky (tzv. heréus). Úřady tedy určovali přednostní využití vodních zdrojů a také rozhodovali o způsobu jejich rozdělování mezi vlastníky. Na začátku bylo rozdělování vody prováděno v květnu pod dohledem úřadů, za přítomnosti městských úředníků, kapitánova zástupce a správce. Městská rada měla také povinnost dohlížet na činnost správců levád při rozdělování vody. Správci levád byli původně dosazováni guvernéry, ale po roce 1869 byli voleni z řad vlastníků levád a pouze potvrzováni guvernérem.
Od druhé poloviny 19. století došlo ke změně ve správě levád. Zástupce státní pokladny převzal správu státních levád, mezi které tehdy patřily levady Rabaçal (Calheta), Fajã dos Vinháticos (Santana), Juncal a Furado (Santa Cruz a Machico). Každá z těchto levad měla svého ředitele, dva správce levád (levadeiros) a několik dohlížitelů (olheiros).
Údržba levád byla další povinností kapitána, jak nařídila D. Catarina v roce 1562. Rovněž bylo stanoveno, že ti, kteří neměli potřebu používat vodu, kterou měli k dispozici, ji nemohli pronajímat nikomu jinému, kromě případů zavlažování cukrových plantáží. Pouze ti, kteří si vybudovali vlastní levády, mohli vodu darovat nebo prodávat. Královský dvůr také podpořil opravu levád Ribeira dos Socorridos, Piornais a Castelejo s cílem znovu podpořit pěstování cukrové třtiny, která měla při novém přerozdělení vody přednost.
Dost dobových informací můžeme najít v knize ze 16. století od Gaspara Frutuoso. Mimo Funchal Gaspar Frutuoso zmiňuje levádu, kterou nechal postavit Rafael Catanho a která sloužila oblastem Machico a Caniçal, přičemž na její výstavbu vynaložil sto tisíc cruzados (tehdejší měna). Další příklady soukromé iniciativy najdeme na Ribeira dos Socorridos, kde byla postavena leváda pro cukrovar Luíse de Noronha, která ho stála 20 000 cruzados, a levada Antónia Correiy pro zavlažování pozemků v Torrinhe.
V různých smlouvách o sdílení výnosů, nájemních smlouvách a koloniálních dohodách, kde hrají cukrové plantáže klíčovou roli, byla voda vždy důležitým prvkem. Ve smlouvách týkajících se kláštera Santa Clara se instituce zavázala zajistit potřebnou vodu.
Blízko pramene, kde vyvěrá voda této říčky Acorridos, byla vybudována leváda pro cukrovar Luíse de Noronha. Cesta od místa, kde začali vést lévádu, až k místu, kde se začala používat k zavlažování cukrové třtiny, měřila prý přibližně čtyři leguas (legua = historická jednotka délky, která byla používána v různých evropských zemích, včetně Portugalska. Její délka se mohla lišit v závislosti na místě a čase, ale běžně byla v Portugalsku používána jako přibližně 6,6 kilometrů). Voda byla odváděna z hlubokého údolí a vedena tak, aby se dostala nad povrch země a začala protékat přes hřebeny, farmy a velké skály v horách. Výstavba levády stála více než dvacet tisíc cruzados. Při výstavbě levády zemřelo mnoho pracovníků, kteří pracovali v koších zavěšených na laně na skále. Skály byly v mnoha místech tak strmé, že nebylo možné vytvořit cesty jinak, než v těchto nebezpečných podmínkách. Leváda má dvě stě osmdesát úseků, přičemž každý z nich je dlouhý přibližně čtvrt legua; většina těchto úseků byla z tilového dřeva, přičemž každá deska měřila dvacet palců na délku a dva palce na šířku. Po jejich položení se levadeiros starali o údržbu, opravy a čištění levády, aby odstranili nečistoty a kameny, které se do ní dostaly. Za tuto náročnou a nebezpečnou práci dostávali značnou odměnu.
Ve skále byla velká jeskyně, která sloužila jako domov pro pracovníky na levádách (levadeiros) a pro uložení potřebného vybavení, jako jsou motyky, lopaty, tyče, kladiva a další nástroje. Do jeskyně se každý rok ukládalo deset až dvanáct soudků vína pro ty, kteří pracovali na levádě a pro další osoby, které přicházeli pomoci s opravami, když se nějaké části cesty poškodily.
Plán levád na ostrově v 17. století stále nebyl dokončen, ale byl pouze odložen kvůli rozvoji vinic, které nevyžadovaly tolik vody. Když se v 19. století na ostrov vrátila cukrová třtina, otázka levád se opět dostala do popředí, aby bylo možné zavlažovat cukrové plantáže a pohánět zařízení. Voda opět získala významnou ekonomickou dimenzi, což vedlo k novému zásahu úřadů, které se zaměřily na regulaci a plánování nových levád pro rozšíření zavlažovaných ploch a tím i cukrových plantáží.
Voda měla v tehdejším zemědělském kontextu velký význam. Pěstování vína procházelo krizí a politika se zaměřila na pěstování plodin s vysokou potravinovou hodnotou, přičemž brambory hrály významnou roli. Také cukrová třtina se vrátila na ostrov. To vedlo ke zvýšené poptávce po vodě a tlaku na úřady, aby regulovaly její využívání a stanovily vhodnou vodohospodářskou politiku, zahrnující investice do nových levád nebo obnovu stávajících soukromých levád. Díky těmto investicím se na konci 19. století podařilo rozšířit zavlažovanou plochu o dalších 1136 hektarů. Přesto to bylo nedostatečné, protože celková zavlažovaná plocha činila pouze 10 985 hektrarů, což představovalo zhruba polovinu zemědělské plochy.
Situace na ostrově byla jasná: chyběla řešení, která se objevovala téměř vždy pozdě a v nevhodnou dobu. V této situaci se zásah státu téměř omezil pouze na regulaci a návrh nových levád.
Od roku 1799 probíhaly studie na otevření nové levády a využití vody z Rabaçalu pro zavlažování v Calhetě, avšak samotné práce začaly až v roce 1834 a byly dokončeny v roce 1858. Mezitím bylo nařízením ze dne 13. července 1839 rozhodnuto o zahájení prací na levadě Ribeiro Frio. Jednotlivci se mezitím dál snažili hledat řešení pro zavlažování. V roce 1830 vznikla ve Faialu Společnost Nova Levada do Furado, která se zaměřila na využití vody z Ribeira das Lages. Na tento projekt bylo vynaloženo čtyřicet dva contos, ale přesto dosáhl jen malého úspěchu v oblasti plánovaného zavlažování..
Na ostrově existovalo místo Mistra zedníků pro veřejné stavby, cesty a stezky, který současně vykonával funkci inspektora těchto prací. V roce 1824 město Funchal žádalo půjčku. Mezitím, v roce 1836, byla z iniciativy civilního guvernéra zřízena Komise pro silnice Madeiry, jejímž cílem bylo koordinovat úsilí Madeirských obyvatel při opravě stávajících cest a stanovit vhodnou silniční síť.
V roce 1813 předložil guvernér Luiz Beltrão de Gouvea rozsáhlou zprávu o stavu zemědělství, kde zdůraznil důležitost investice do výstavby levád. Nicméně kvůli půjčce od Anglie to nebylo možné. Tím pádem, jediným způsobem, jak pokračovat v plánu na rozšíření zavlažované plochy, bylo povzbudit zemědělce k soukromým iniciativám. Zároveň byla uznána potřeba státní intervence v systému využívání vodních zdrojů jako způsobu podpory zemědělství.
První zásah se uskutečnil v roce 1835 s výstavbou levády do Rabaçal. Byly navrženy dvě levády s cílem umožnit zavlažování farností Calheta, Ponta do Pargo, Fajã da Ovelha, Paúl do Mar a Prazeres. Guvernéři ve svých zprávách neustále zdůrazňovali potřebu věnovat pozornost zemědělskému sektoru prostřednictvím rozšíření zavlažovaných oblastí výstavbou levád a zlepšováním a budováním přístupových cest.
V roce 1856 guvernér civilní správy António R. G. Couceiro uvedl, že na mnoha místech ostrova teče do moře ve velkém množství voda, která je pro zemědělství bez užitku, zatímco zemědělství se nemůže rozvíjet v širším měřítku kvůli nedostatku vody.
V rámci zemědělské politiky byly snahy o výstavbu přehrad na náhorních plošinách ostrova, aby se dosáhlo lepší infiltrace dešťové vody, čímž by obohatily prameny, které napájí levády. Tyto kanály, doplněné o nové lesní porosty, tak měly přispět k zemědělskému pokroku. Pro náhorní plošinu Paul da Serra, která má přibližně 4 000 hektarů, byl vypracován kolonizační plán. Cílem bylo pečlivě vybírat pastviny, lesní druhy a dobytek vhodný pro nadmořskou výšku kolem 1500 metrů nad mořem, a zcela proměnit život na této plošině výstavbou farem a malých vesnic, včetně zábavných zařízení, škol, lázní, zdravotních zařízení atd.
První záměr státu vybudovat zavlažovací kanály (levadas) pochází z 18. století a souvisí s využitím vod z Rabaçalu. Přesto teprve v roce 1835 začala výstavba levády, která byla dokončena v roce 1860. Pod tlakem neustálých stížností se stát rozhodl definitivně zasáhnout do systému využívání vodních zdrojů jako způsobu podpory zemědělství. V roce 1849 předložil poslanec José Silvestre Ribeiro ve Sněmovně návrh, aby vláda financovala výstavbu levád, což bylo schváleno dekretem z 11. července. Dne 20. března 1857 předložil António Correia Herédia Sněmovně návrh na vydání dodatkového zákona o přirážce 1 % na poplatky, která měla být použita na tyto projekty.
V roce 1866 zůstává zavlažování prioritou v rozvoji zemědělství. Guvernér Jacinto António Perdigão tehdy prohlásil, že zavlažování je snad nejdůležitější podmínkou pro využití půdy na Madeiře. Zákonem z 11. března 1884 byla upravena forma žádosti o půjčku na výstavbu levad. Mezitím v roce 1890 vznikla tzv. nová levada Rabaçal. K těmto dvěma je třeba připočítat další levády vybudované státem, jako jsou levady Serra do Faial a São Jorge, Caramujo, Lombo do Moiro a Juncal. Mezi lety 1903 a 1906 byl vládě povolen úvěr na výstavbu nových levád.
Právní základ týkající se vody, který byl zaveden v roce 1493 králem Janem II., přetrvával až do roku 1867, kdy byl schválen nový Občanský zákoník. Od té doby se voda a půda staly dvěma odlišnými entitami, což zhoršilo situaci, jelikož to nahrávalo spekulacím, a bylo to tedy řešeno zákony z let 1914 a 1931. O šest let později vláda zavedla specifickou vodohospodářskou politiku, která se dostala na Madeiru v roce 1939. Vytvoření Komise pro správu vodních zdrojů Madeiry (Comissão Administrativa dos Aproveitamentos Hidráulicos da Madeira ) (1943) bylo počátkem změn ve vodohospodářské politice a zavlažovacích oblastech na ostrově.
Podle zákona z 21. května 1896 vláda vyhlásila výběrové řízení na výstavbu a správu levád na Madeiře, přičemž termín pro zahájení byl stanoven na 18. června. Povolení byla uděleno Manueli Afonso de Sousovi, ale ten po třech letech požádal o zrušení smlouvy, aniž by cokoli vykonal. Veškeré služby spojené se zavlažovacími kanály tak přešly zpět na Ředitelství veřejných prací (Direcção das Obras Públicas ) v okrese, a to dne 22. června 1899.
Šlo o pokrytecký postoj, kdy se stát snažil vyhnout svým finančním závazkům tím, že přenesl odpovědnost na soukromý sektor. Přitom studie jasně ukazovaly, že by aktivní zásah státu přinesl značné výhody, jako zvýšení produkce, vyšší daňové příjmy a následnou možnost prodeje zavlažovacích kanálů vlastníkům (hereus).
Soukromí vlastníci se rovněž organizovali na obranu svých zájmů. V roce 1903 vznikla Liga levád (Liga das Levadas), která hájila práva vlastníků zavlažovacích kanálů D. Isabel, Moinhos a Santa Luzia, napájených vodami z potoka Santa Luzia. Vedle toho je třeba zmínit i různé návrhy na udělení povolení pro výstavbu a provoz levád, které však nikdy nezískaly pozornost vlády.
Založení Junta Agrícola v roce 1911 bylo důležité pro místní definování této politiky integrovaného rozvoje venkovského prostoru. Článek 3. zákona ze 31. srpna 1915 převedl na Zemědělskou radu (Junta Agrícola) správu, údržbu a opravy státních levád. Od konce 19. století se objevily návrhy, aby stát prodal zavlažovací kanály. První návrh byl učiněn 29. dubna 1898 vikomtem z Ribeira Brava. Další návrhy následovaly v období republiky. Teprve dekretem z 31. července 1928 získal stát povolení k prodeji levád.
Zemědělství nadále zůstávalo prioritním sektorem a předmětem zvýšené pozornosti.
Proto bylo vytvořeno vzdělávání zaměřené na zemědělství a bylo založené na šíření praktických znalostí, které mohou být snadno osvojeny madeirskými zemědělci. Stát si pronajal a zakoupil pozemky, které sloužily jako experimentální pole, například v oblasti Lugar de Baixo, v Ponta do Sol, kde byla zřízena zemědělská stanice zaměřená na zdokonalování a rozvoj ovocnářství a zahradnictví a na experimentování s novými plodinami. Zvláštní pozornost byla věnována otázkám zalesňování, které bylo klíčové pro zajištění vody pro zemědělství, což je základem většiny hospodářské činnosti Madeiřanů.
Problém zavlažování půdy nadále zůstával hlavní starostí zemědělců. V této souvislosti bylo postaveno mnoho kilometrů nových levád a nádrží pro zadržování vody v různých farnostech ostrova. Oblast Paúl da Serra se vyznačovala výjimečnou schopností infiltrace vody a byla zdrojem největších potoků na Madeiře, jako jsou Ribeira da Janela, Seixal, Inferno, S. Vicente, Ponta do Sol a Madalena. Dekret z 28. června 1939 povolil vládě poslat na ostrov skupinu lidí, jejichž cílem bylo provést technické a ekonomické studie hydrozemědělských a hydroelektrických projektů. Skupina, vedená inženýrem Manuelem Camossou Pintem, předložila zprávu 28. června následujícího roku. Dne 31. října 1943 byl zveřejněn plán a byla zřízena Administrativní komise pro vodní hospodářství (Comissão Administrativa dos Aproveitamentos Hidráulicos), která měla na starosti jeho realizaci. Od roku 1944 začaly práce na první fázi projektu, které měly být dokončeny v září 1954, a vedly k otevření levád Machico-Caniçal v roce 1949 a Levady Norte v roce 1952.
Foto zdroj: https://caminheirosanonimosmadeira.blogspot.com/2016/11/seleccao-bau-das-memorias.html
V roce 1953 byla spuštěna vodní elektrárna v Serra de Água. Podle dekretu č. 33158 z 21. října 1943 měly být práce financovány rovným dílem ze strany Generální rady (Junta Geral) a státu po dobu 20 let. Financování této investice bylo zajištěno, rovněž v rovnoměrných podílech, portugalským státem a Generální radou Autonomního distriktu Funchal (Juntou Geral Distrito Autónomo do Funchal). Vzhledem k nedostatku finančních prostředků Junta geral dostala povolení k uzavření půjčky ve výši 60 000 contos (6 000 contos ročně), splatné během 20 let, s úrokovou sazbou do 4 %. Nicméně potřebné finanční prostředky pro tuto investici do roku 1952 (počáteční plán) dosáhly výše 95 840 contos.
V padesátých letech byla skupina zařazena do plánů rozvoje a rozšířila se na projekty elektrifikace venkova a modernizace elektrické sítě ve městě. Od roku 1952 převzala komise odpovědnost za provoz, výrobu, přepravu a distribuci elektrické energie, přičemž Generální rada Autonomního distriktu (Junta Geral do Distrito Autónomo) měla na starosti dokončené a probíhající práce. V roce 1953, při otevření vodních elektráren Salazar a Calheta a hydrozemědělského využití v Calhetě a Ponta Pargo, byly dokončeny první fáze prací. V plánu na období 1953–1958 byl náklad na realizaci a správu plánovaných prací odhadnut na 60 000 contos. Plány rozvoje byly základním nástrojem investiční politiky státu od padesátých let. Pro období 1959–1964 stát plánoval investici ve výši 1 323 420 contos, přičemž Madeiře bylo přiděleno 66 210 contos (5 %) a Azorům 257 210 contos (19,4 %). Druhý plán rozvoje v šedesátých letech vedl k výstavbě vodních elektráren Ribeira da Janela (1965) a Fajã da Nogueira (1972). Realizace těchto projektů nebyla závislá na žádném financování nebo půjčkách, ale byla hrazena z příjmů komise.
Práce na druhé fázi třetího plánu rozvoje, které zahrnovaly výstavbu elektrárny ve Funchalu a další v São Vicente, nebyly realizovány. Od roku 1968, kdy začal třetí plán rozvoje, pokryly schopnosti samofinancování veškeré vynaložené investice a dokonce byl zaznamenán přebytek 12 %. Publikací zákona č. 12/74 ze dne 17. ledna se C. A. A. H. M. změnila na veřejnou společnost pod názvem Empresa de Electricidade da Madeira, pod dohledem Ministerstva veřejných prací (Ministério das Obras Públicas). Dále pak pokračovaly projekty na zvýšení kapacity elektrické energie, včetně výstavby elektrárny Central Térmica da Vitoria (1982) a dokončení elektrifikace osad s více než 20 obyvateli (1984).
Pokud se vám článek líbil a chtěli byste přispět na provoz tohoto webu, můžete mi poslat nějakou symbolickou částku na účet 1017134683/5500
Tvorba webu zabere spoustu času a provoz webu i nějaké ty peníze, ale určitě nechci vytvářet jako ostatní nějaké placené e-booky či placené členské sekce, takže web bude vždy pro všechny celý zdarma, protože není nad to, když mi posíláte milé zprávy, jak vám můj blog pomáhá při plánování vašich cest 
Ale kdybyste mě chtěli podpořit a obdarovat mě nějakým dobrovolným příspěvkem na provoz webu, určitě mě potěší jakákoliv částka, kterou mi zašlete
