USA – Kalifornie, Nevada, Utah, Arizona

Policejní kontrola

Za celou cestu jsme zažily jednu policejní kontrolu. Důvodem bylo překročení rychlosti – kamarádka jela 45 mph místo povolených 35 mph. Upřímně ale dodnes nevíme, kde byla značka s omezením rychlosti. Jely jsme po široké rovné silnici a žádná z nás si jí nevšimla.

Najednou jsme v protisměru zahlédly policejní auto. Za chvíli jsme si všimly, že se otočilo a začalo nás dojíždět. Chvíli jelo těsně za námi, ale nepředjíždělo nás, takže nám postupně došlo, že chce zastavit právě nás. Zajely jsme tedy ke krajnici a zastavily.

V tu chvíli jsme si začaly v hlavě přehrávat všechny rady z cestovatelských blogů a amerických filmů. Ruce na volant a zbytečně se nehýbat.

Překvapilo nás, že šerif nepřišel rovnou k okénku řidičky, ale nejprve k zadnímu okénku. Když zjistil, že kámoška nemluví anglicky, přesunul se ke mně a zeptal se, jestli mohu tlumočit. Po celou dobu měl jednu ruku připravenou u služební zbraně, což je v USA běžný bezpečnostní postup. Nejdříve se zeptal, jestli víme, proč nás zastavil. Potom chtěl doklady od auta. Řekl mi, že registrační kartu najdu v přihrádce před spolujezdcem, takže jsem ji na jeho výzvu vyndala a předala mu.

Vysvětlil nám, že jsme jely 45 mph v úseku s povolenou rychlostí 35 mph. Omluvily jsme se a řekly, že jsme si omezení rychlosti bohužel nevšimly.

Poté přešel k okénku řidičky, požádal ji o pas, vzal si ho spolu s registrační kartou a odešel zpět ke svému vozu, kde několik minut kontroloval údaje. Když se vrátil, oba doklady nám vrátil, popřál šťastnou cestu a jen nás upozornil, ať si příště dáváme větší pozor na dopravní značení.

Naštěstí jsme vyvázly jen se slovním upozorněním a žádnou pokutu jsme nedostaly. Musím říct, že když odjel, opravdu se nám ulevilo.

Zavazadla v autě ve městech

Ještě před cestou jsem četla články o tom, že zejména v San Franciscu, ale také v Los Angeles, jsou poměrně časté vloupačky u zaparkovaných aut. Policie i místní doporučují nenechávat v autě vůbec nic, a to ani v zavazadlovém prostoru. Bohužel při několikatýdenním road tripu to ale není úplně reálné, protože člověk vozí všechny své věci stále s sebou.

Naštěstí se nám podařilo situaci vyřešit poměrně dobře.

První den v San Franciscu nám v motelu ochotně umožnili nechat auto na parkovišti až do 15 hodin, a to úplně zdarma. Ubytování jsme měly na Lombard Street, takže jsme odtud pěšky došly ke slavné klikaté ulici, pokračovaly historickou tramvají do centra a celý zbytek dne jsme město procházely pěšky. Auto tak zůstalo po celou dobu zaparkované u motelu.

Podobně jsme to vyřešily i poslední den. Bydlely jsme v motelu u oceánu, kde jsme si mohly nechat auto na jejich parkovišti pod kamerovým systémem a zavazadla jsme do něj uložily hned ráno. V obou ubytováních nám navíc nabídli, že bychom si v případě potřeby mohly kufry nechat na recepci, což je podle mě jedna z nejbezpečnějších možností.

Na výchozí místo treku jsme pak dojely autobusem a zpět k motelu došly pěšky. Teprve odpoledne jsme už musely nechat zavazadla v autě. Snažily jsme se parkovat spíše v parkovacích domech, které by měly být o něco bezpečnější než parkování přímo na ulici. Ani tam ale není bezpečnost stoprocentní.

V Los Angeles jsme měly možnost ubytovat se až večer, takže jsme celý den vozily všechna zavazadla v autě. Naštěstí jsme měly SUV s tmavě tónovanými zadními skly, takže dovnitř nebylo téměř vidět. Samozřejmě jsme nikdy nenechávaly na sedadlech ani v přihrádkách žádné cennosti nebo jiné věci, které by mohly zloděje nalákat.

Často se také doporučuje neotvírat kufr až na parkovišti, kde chcete auto nechat stát. Zloději totiž někdy sledují turisty a vidí, že si do kufru ukládají zavazadla. My jsme proto vše potřebné vždy vyndaly už na předchozí zastávce a po zaparkování na turistickém místě jsme kufr vůbec neotevíraly a během celé cesty jsme naštěstí žádný problém neměly.

Mezinárodní řidičský průkaz

Přestože ve většině států USA stačí k řízení i půjčení auta běžný český řidičský průkaz, doporučuji si pro jistotu vyřídit také mezinárodní řidičský průkaz (MŘP). Některé autopůjčovny nebo policisté ho prý mohou chtít vidět a jeho vyřízení je rychlé, levné a může vám ušetřit případné komplikace.

Česká republika vydává dva typy mezinárodních řidičských průkazů:

• podle Vídeňské úmluvy z roku 1968 – platnost 3 roky,
• podle Ženevské úmluvy z roku 1949 – platnost 1 rok.

Pro cestu do USA se doporučuje MŘP podle Ženevské úmluvy z roku 1949

Jak MŘP získat?

Vyřídíte ho na kterémkoliv obecním úřadě obce s rozšířenou působností.

Potřebujete:

• platný český řidičský průkaz,
• občanský průkaz nebo cestovní pas,
• jednu průkazovou fotografii o rozměrech 35 × 45 mm.

Kámošky si MŘP raději také nechaly vystavit. Nakonec ho po nás v autopůjčovně SIXT nikdo nechtěl a vystačily jsme si s českým řidičským průkazem a pasem. Přesto bych jeho vyřízení doporučila – je to pojistka pro případ, že by ho některá autopůjčovna nebo policie přece jen vyžadovala.

Přejezdy

Road trip po západě USA rozhodně nepatří mezi odpočinkové dovolené. Každý den vás čekají kratší nebo delší přejezdy, a proto je dobré už při plánování itineráře myslet na to, kolik času chcete skutečně trávit v autě.

Já jsem se například rozhodla vynechat Yellowstone, který by znamenal výraznou zajížďku. Protože máme nejraději přírodu, snažila jsem se naopak omezit pobyt ve městech na minimum – Los Angeles jsme věnovaly jeden den, Las Vegas jen jeden večer a San Franciscu necelé tři dny včetně dne odletu. Díky tomu jsme získaly více času na národní parky a nemusely každý den absolvovat tak dlouhé přesuny.

V Moabu jsme tedy mohly zůstat čtyři noci a na dalších třech místech dvě noci, což celý road trip udělalo mnohem pohodovější.

Nejdelší přejezd nás čekal z Flagstaffu do Joshua Tree, přibližně 6 hodin čistého času. S pravidelnými zastávkami na občerstvení, vyhlídky nebo krátké protažení to ale uteklo překvapivě dobře. Další delší etapa vedla z Los Angeles do Monterey, která zabrala zhruba 7 hodin čisté jízdy, a kolem 5 hodin trvala také cesta do Ridgecrestu.

Ostatní přejezdy už byly podstatně kratší. U každého dne v itineráři proto uvádím přibližnou dobu jízdy, abyste si dokázali lépe představit, co vás čeká.

Benzín

Naše auto Chevrolet Traverse mělo poměrně vysokou spotřebu, takže kromě dnů s kratšími přejezdy jsme tankovaly téměř každý den. Při dlouhých trasách jsme často projely zhruba polovinu nádrže během jediného dne.

Na většině blogů se doporučuje tankovat už ve chvíli, kdy klesne stav paliva přibližně na polovinu nádrže. Toto doporučení jsme opravdu dodržovaly. Ve městech je čerpacích stanic dostatek, ale v okolí národních parků a na některých odlehlejších úsecích jich může být výrazně méně a vzdálenosti mezi nimi jsou mnohem větší, než jsme zvyklí z Evropy.

Co se týče samotného tankování, na mnoha amerických čerpacích stanicích je jednodušší zaplatit předem. Nejdříve jsme se párkrát snažily platit přímo u stojanu kartou, ale naše evropské karty většinou nefungovaly. Nakonec jsme proto vždy zašly dovnitř na pokladnu, kde jsme obsluze řekly číslo stojanu a částku, za kterou chceme natankovat.

Pokud se do nádrže vešlo méně paliva, než jsme předplatily, nevyčerpaná částka se automaticky vrátila zpět na kartu.

Ze začátku jsme vůbec netušily, jakou částku říct. Poprvé jsem proto jen vysvětlila, že máme Chevrolet Traverse, zhruba půl nádrže a chceme dotankovat do plna. Paní za pokladnou odhadla potřebnou částku téměř přesně. Po několika tankováních jsme už měly lepší představu o spotřebě auta a dokázaly jsme částku odhadnout samy.

V červnu 2026 se ceny na západě USA pohybovaly přibližně mezi 4 –5,5 USD za galon podle státu (Kalifornie byla nejdražší, Arizona a Utah levnější).